wz

Léta devadesátá

pro nás začala horečnou a usilovnou prací, chtěli jsme vybudovat původní repertoár, a tak jsme většinou z mých melodických nápadů vyprodukovali každý týden asi čtyři nové skladby, z nichž však vždycky přežily jen jedna nebo dvě, a tak to trvalo asi půl roku. Nakonec jsme vybrali i naše nejlepší věci z dřívějška pár převzatých kusů – od málo známé americké kapely Domain, WASP, G.Moora atd. Během této doby se na mě obrátila tehdejší šumperská pobočka televizních aktualit, jestli nám můžou udělat jednoduchý klip. Rychle jsme přes Luboše Hlavsu s Liborem Moravcem natočili jeden z našich nových opravdu spontánně optimistických songů „Bezvízová Evropa“, na nějž filmaři natočili klip. Šel pak v televizi, ale bohužel jeho technická kvalita, jak zvuková tak i obrazová jej nepřivedla k potřebnému častému mediálnímu omílání.

V létě roku 1990 jsme vyrazili v nové sestavě, s novým repertoárem, novým geniálním zvukařem Alešem a zakrátko jsme získali hordy fanoušků. Jirka Horáček nás seznámil se vsetínskou kapelou Leopard, jejíž leader Karel Brumovský nás tehdy pozval na fesťák do Valašské Polanky, kde jsme se velmi dobře chytli a od té doby jezdíme na Valašsko pořád a hrozně rádi. I když teď už nikoliv na pozvání Leopardů, kteří se rozpadli a Karel je v Americe, ale dalších skvělých „ogarů“, Kosovců, které jsme poznali na „Pivních slavnostech“ ve Vsetíně v roce 1993.

Zleva Kosťa Matyáštík, Jirka Horáček, Míťa Mistakidis a já, na této fotce z konce roku 1990 už chybí Romča. Ten se vrhl do budování kapitalismu, založil úspěšnou firmu, navíc začal dálkově studovat práva a kapelu už zkrátka nestíhal. Za pár let jsem se dozvěděl o jeho nemoci a dost mě to sebralo. Kdo jej znal, dá mi za pravdu, kolik nezdolné energie se v tomto chlapíku skrývalo. Jakoby tušil, že mu osud vyměřil ani ne polovinu života a stihl toho víc, než většina lidí za celý. Na počátku roku 1997 zemřel a v šumperském kostele sv.Jana Křtitele jsme se s většinou bývalých členů sešli při tomto smutném posledním rozloučení.

Ale zpět na počátek roku 1991, zůstali jsme čtyři, a řekli jsme si, že to stačí, že se aspoň vejdeme i s Alešem do jednoho auta. Kosťa, který doposud střídal druhou kytaru s osiřelým Korgem-Poly 800, převzal basu a šlo mu to víc než dobře. On sám měl tento nástroj nejraději a taky Míťa se pod jeho vedením vypracoval k okresní bubenické špičce.

Na začátku tohoto roku jsme se taky odstěhovali z Kopřivné do šumperského kulturáku, kde jsme zatím dodnes. V srpnu 1991 si Míťu asi na tři týdny vypůjčila BG Nova na své turné do Holandska. Byla kolem toho chvíli zlá krev, protože jsme měli už nasmlouvané akce a museli jsme bývalému zřizovateli zaplatit aparaturu (sametová revoluce smetla přehrávky, inspektory i zřizovatele), ale Kosťa sehnal na záskok bubeníka Jardu Tomaštíka z nové neznámé kapely Kraken.

V září 1991 jsme se vydali do jednoho z prvních nahrávacích studií tady na Severu, do Petrovic u Karviné. S nahráváním jsme už měli jakési zkušenosti, bylo to ale vždy ve známém prostředí zkušebny se dvěma nebo třemi skladbami. Zde jsme během čtyř dnů natočili deset skladeb, které tvořily naše první skutečné demo-album „Nemá to ksicht“. Značnou část jich naleznete na výročním výběru a ve zpěvníku. Svou neumělou rukou jsem tehdy „zpastil“ i obal, který zde přetiskuji, s názvem podle titulní skladby. Podle dnešních měřítek je zvuková kvalita těchto nahrávek slabá, kazet se však prodalo několik set a píseň „Jak chutná moc“ dokonce uváděl Radiožurnál v pořadu Noční proud.

Bylo to do té doby suverénně nejsilnější období Omicronu. Míťa s Kosťou obstarali rytmiku, kterou nám každý záviděl, Aleš dokázal z našeho nijak zvlášního aparátu vyždímat vše, hráli jsme čtyřikrát týdně – dvakrát na zkouškách a pátky soboty na akcích. Hráli jsme vlastní sólo zábavy, ale jezdili jsme i hostovat na zmíněné Vsetínsko, ale i za dalšími spřátelenými kapelami – do východních Čech za kapelou „Hrabě Kix“, ale taky na Vidnavsko, kde měl svou kapelu „Kabinet“ Jarda Bakeš, neunavitelný rocker, jehož energie, jak jsme tehdy říkali, by mohla pohánět elektrárnu. Jarda pak ve Velké Kraši z místního kulturáku zřídil rockový klub FLANGER, v němž proběhl roku 1993 první a poslední „Slezský Woostock“. Škoda že místní poměry, závist a nepřejícnost vedly k zániku tohoto klubu.

V létě roku 1992 s námi Aleš natočil sérii čtrnácti starších nahrávek, které jsme normálně hráli jen živě a naši fanoušci mě neúnavně trápili, že chtějí kazetu, že chtějí písničku „Mrkve“, která byla naším hitem a už nám všem lezla krkem. Mnohokrát jsme ji vyřadili z repertoáru, ale lidé si ji vynucovali znovu a znovu a tak vzniklo album „Staré věci“, jehož část je opět na výročním výběru.

Obal jsem opět stvořil sám, tentokrát jsem použil techniku koláže. Kazety jsme nechali rozmnožit „za babku“ v Polsku a pak jsme je s Kosťou docela dobrodružně pašovali přes hranice. I když technická kvalita těchto kopií byla dost mizerná, jenom se po nich zaprášilo a prodalo se jich snad kolem tisícovky, což bylo bez absolutně žádné podpory v médiích velmi slušné.

V roce 1993 měl teoreticky přijít úspěch, který by nás vynesl nahoru podobně jako Priessnitz nebo dokonce Mňágu... Nestalo se tak, a ujel nám vlak, jak jsem zpíval ve staré hitovce. Chtělo to tehdy někoho, kdo by nás procpal do médií, dobrého manažera, firmu, co já vím? Měli jsme k tomu všechny předpoklady, vlastní repertoár, poměrně osobitý styl, zázemí fanoušků ve vlastním regionu..... Ten krůček zkratka nebyl vykonán.

V létě jsme nahráli tři skladby pro ostravský rozhlas, kde znali mě s Míťou, když jsme tam rok před tím hostovali na jedné z posledních nahrávek BG Novy. To byla taky akce. Asi v pět ráno jsem přijel z hračky a v osm na mě zvonili kluci z BG Nova, ať s nimi jedu nahrávat do Ostravy, že jim onemocněl elektrický kytarista Radek. V autě mi dali na uši walkmana s nahrávkou, kterou jsem slyšel poprvé v životě a Pavel Dokoupil zvaný „Džoak“, zpěvák a basista, řekl svým vysokým hlasem: „Něco tam zahraješ, to bude dobrý!“ No, nevím...Ale zpět k nám. Ostravská pobočka Českého rozhlasu nebyla zrovna médiem s velkou sledovaností, takže nám příliš nepomohla. I když jsme pak začali jednat s firmou MARCO MUSIC, nic z toho nebylo, neboť její majitel utopil většinu peněz v kapele Doga.

Na Šumpersku taky na počátku devadesátých let vznikla ze zbytků bývalých kapel „Kmotr“ a „Hodiny“ velmi dobrá zábavová formace „Thorax“, v níž hráli Tomáš „Bobr“ Martiňák na bicí, Ivan Drimaj basu, kytary Pavel Augustýn a Arnošt Krátký, a sólový zpěvák rozpadlé kapely „Dimenze“ Pepa Mádr. Dále pokračoval taky „Jupiter“, kde hráli Georgis „Gogo“ Akritidis, Aleš Grznár, Pepa a Robin Černí, Pavel Svoboda a na bicí Zdeněk „Pipiš“ Směšný a občas jsme se všichni setkávali po svých akcích v časných ranních hodinách v šumperských pohostinských zařízeních. Na podzim roku 1993 se s námi rozloučil Aleš. Bylo to logické, neboť to byl především muzikant a chtěl hrát. Dostal nabídku country kapely Holátka, kde se už nějaký čas rýsovala dobrá sestava, neboť tam už nějakou dobu hrál již zmíněný „Michigan“, po rozpadu BG Novy přišel Milan „Mudra“ Kutman, „naše bývalá“ Magda Bušová a myslím si, že Aleš měl lví podíl na obrovském nástupu Holátek, který trvá dodnes, kdy jsou jednou z nejlepších a nejúspěšnějších kapel naší oblasti. Poměrně náhodou jsme sehnali za Aleše náhradu, Radka Janků, obětavého kluka, jehož brácha hrál na kytaru, čímž se jako elektrotechnik dostal k muzice. Brzy se všechno naučil a vydržel s námi asi rok a půl, než jej postihly „srdeční záležitosti“.

Větší ranou pro nás byl úspěch nové šumperské kapely Senova, která se dostala do čelních míst soutěže Marlborro Rock a našeho Míťu si začala půjčovat, neboť její leader David Rotter samozřejmě zjistil, že s automatem, kterého doposud používal, to není to pravé. Podepsali smlouvu s firmou Škvrna Records, která jim vydala CD a zaplatila klip, to jsou ale známé věci, kterými jen chci připomenout souvislosti. Vystoupili jsme tehdy v zimě roku 1993 na křestu této desky, hrála zde nová formace „Jungle“ s vynikajícím zpěvákem, ex-Protonem Pepíkem Puškášem, jenž se pak chytil v Praze na Jesus Christ Super Star, no a začátkem roku 1994 nám Míťa ve vinárně U Medvídků řekl, že do toho jdou se Senovou „natvrdo“ do první ligy a že na Omicron už asi nebude čas. Bylo to bolestné, ale přáli jsme mu, aby se dostal na výsluní. Zasloužil si to, neboť se pro svůj nástroj doslova narodil. Takže když za mnou přišel druhý den David Rotter, už jsem mu jen mohl sdělit, že jim Míťu pouštíme a přejeme hodně štěstí. Dnes vidím, že jsme vazby s Míťou nemuseli tak rázně přerušovat a ušetřili bychom tím čas. Úspěch Senovy nebyl zdaleka takový, jak se všeobecně očekávalo, bublina splaskla a Míťa se vrátil. Nechci ale předbíhat. Vzpomněli jsme na Jardu Tomaštíka a jeho záskok, když byl Míťa v Holandsku s BG Novou, a hodili jsme mu „lano“. Okamžitě to vzal a nějaký čas jsme hráli v sestavě, kterou zachycuje fotka na předchozí straně, Jarda je ten „černý vzadu“.

Postupem času to ale přestávalo bavit Kosťu, rozmlsaného Míťovým uměním, který navíc řešil dost vážné osobní potíže, a začal nám svůj nezájem dávat najevo. Jednou si při zkoušce dokonce četl knížku. S přicházející polovinou 90. let jsem taky cítil, že naše muzika je pořád příliš svázána s 80. léty, přes oceán zaznívalo „grunge“ a mě se to děsně líbilo. Kolem našich zkoušek se taky motal Radek Flek, výborný mladý kytarista skupiny „Saké“, jíž velel Aleš Baláž, bubnoval „Carlos“ Kučera, „klávesoval“ syn Aleše Sekery Ondra a basoval Péťa Vyhnálek. Řekl jsem si, že super kytarista už ze mě asi nebude, tak abych se mohl aspoň pořádně „položit“ do zpěvu, bude Radek pro nás přínosem. Bylo to velmi šťasné rozhodnutí.

Radek se ukázal nejen jako skvělý muzikant, ale významně zasáhl i do autorského zázemí Omicronu, které jsem do té doby představoval většinou jen já, což taky přispělo k mnohem větší barevnosti, rozmanitosti a také modernějšímu pojetí naší hudby. Tehdy skončil spolupráci s námi i zvukař Radek Janků a Jarda přivedl svého kamaráda z práce Marka Horáčka, který nás zvučí dodnes.

Na konci roku 1994 nás definitivně opustil Kosťa, který, ač se přímo nevyjádřil, patrně přestal věřit, že to s Omicronem někam povede. V létě jsme ještě na vlastní triko uspořádali festival v Olšanech „ROCKŠAMBO“, jehož první ročník byl divácky velmi úspěšný, neboť jej navštívilo na dvanáct set návštěvníků a vystoupili zde místní kapely Candela, Cantus atd. i přespolní Hrabě Kix a Leopard. Návštěvnost dalších ročníků už měla bohužel sestupnou tendenci.

Ale zpět k problému s postem basisty, který po Kosťově odchodu osiřel. Byl to Radek, kdo první vyslovil jméno Luďka „Kikina“ Rýznara, známého milovníka Deep Purple, který ještě pamatoval pravěké doby Omicronu, kdy sám hrál v kapele „Hydrant“. Následující rok 1995 jsme tedy hráli v pěti.

Vpředu zleva Radek Flek, zvaný „Pačes“, Luďa Rýznar, vzadu já, Jirka Horáček a Jarda Tomaštík. Tehdy už přes rok běželo nahrávací studio, které Jirka vybudoval se svými přáteli na půdě jesenického divadla. Jedny z prvních nahrávek, které jsme tam natáčeli ( skladby Parohy, Mráz v srdcích, Jednou v rakvi atd.) a jsou zařazeny také do výročního výběru, vznikly právě v této sestavě.

Nebylo to špatné v tom pětadevadesátém, ale v podstatě jsme hráli pořád k tanci a nebylo možné vymanit se z pasti, v níž většina zábavových kapel uvízne. Měli jsme kořeny v tancovačkách, v 80. letech si člověk jinak ani „nebrnk“, ale oprostit se od toho, to znamenalo udělat radikální řez. Mezi Vánocemi a Silvestrem 1995 jsme odehráli naši poslední sólo zábavu v Javorníku a hned na Nový rok 1996 jsme dali padáka Jardovi a Luďovi. Bylo mi jich líto, jsou to oba skvělí chlapi, ale my jsme chtěli od rytmiky víc.

V té době už totiž byl volný náš „starý“ dobrý Míťa, a i když měl už pár let svou vedlejší tvrdě metalovou partičku, které dal její nový frontman (a můj bývalý žák z učňáku) Standa „Vjacki“ Pavlík název „Mortify“, byl Míťa tehdy v podstatě bezprizorní. Ale co basák? Hodně jsme si slibovali od Péti Vyhnálka, který je vynikající, ale nějak nám to nešlo dohromady, a tak jsme to raději zavčas utnuli. Pak dostal lano výše uvedený ex-Thorax „Usměvavý“ Ivan Drimaj (vpravo vzadu), zkušený rocker, který okamžitě zapadl do našeho pojetí muziky.

Začali jsme dělat nové věci, ale úplně jinak s tím, že skončilo období zábav, že zkusíme kluby, koncerty atd. Zkrátka dospělejší a propracovanější hudbu, u níž nemusíme pořád dávat pozor na to, jestli dostatečně houpe a dá se na ni tancovat. A šlo to. Během půl roku jsme měli repertoár asi na dvouhodinový koncert, i když těch nových věcí ještě nebylo dost. Převzali jsme několik klasických věcí 70. let – Jimi Hendrix, Led Zeppelin a Deep Purple a začali jezdit.

Bylo to super. Po letech měl člověk zase ten bezvadný pocit, kvůli kterému to vlastně děláme. Aleš Sekera s námi natočil minialbum, hrálo se v několika.

Rádiích, my jsme se chytli ve větších městech, Olomouci, Opavě, Uničově, bezvadný ohlas mělo naše vystoupení na „Vizovickém trnkobraní“, kde jsme hráli pro pět tisíc lidí.

Je to snad prokletí, ale ani teď to nevyšlo. Na jaře 1997 mi Ivan sdělil, že musí skončit. Mortify už začali mít slušný ohlas, kromě Míti, Ivana a zmíněného Vjackiho u nich hráli kytary Ivoš Milko zvaný „Jimmy“ a ex-Candelák Libor Šíp. Ivan už zkrátka dvě kapely nestíhal a rozhodl se pro Mortify. Nenechal nás ale na holičkách a ve vší slušnosti dohrál všechny uzavřené „kšefty“.

V létě 1997 jsem oslovil Víťu Matušku, někdejšího basistu kapely Cantus, kam zapadli i naši bývalí Tomáš Pekař a Kosťa Matyáštík. Výsledkem naší spolupráce je deset úplně nových skladeb, které s několika dalšími zapadlými věcmi posledních dvou let tvoří naše nové album sedmnácti skladeb. Tolik tedy k dvacetileté historii kapely Omicron. Věřím, že jsme ještě neřekli vše a že se nám podaří proniknout alespoň do „druhé ligy“ českého bigbítu.