wz

Pravěk

Nutno předeslat, že ani já nepatřím k těm úplně nejstarším zakladatelům Omicronu. Musíme se vrátit až někam do let 1976-77, kdy si tři spolužáci základní školy v mých rodných Hanušovicích – Karel Bečica, Jirka Minarčík (zvaný „Mimi“) a Roman Hýbl – vzali do hlavy, že založí bigbítovou kapelu. (Romča už dnes bohužel není mezi námi, neboť vloni prohrál svůj statečný, ale nerovný souboj se zákeřnou nemocí.) Všichni byli členy dětské dechovky při LŠU Hanušovice, kterou tehdy vedl na tu dobu osvícený hudební pedagog Ivan Zela, sám aktivní muzikant a kapelník univerzálního tělesa „Discant“ schopného hrát vše, od valčíčků až po Smoke On The Water od Deep Purple. Kluci tedy měli od úplného začátku slušnou teoretickou průpravu, znali noty a když se přidal jejich čtvrtý spolužák Dalibor Skoták (zvaný „Dali“), vnuk učitelky klavíru, mohlo se začít. (Opakuji, že tohle období znám jen z Romčova vyprávění, takže sorry za nepřesnosti.)

Vůdčím duchem byl od počátku Karel, nadaný talentem i přirozenou autoritou, v dechovce foukal tuším do baskřídlovky, jako kytarista se zhlédl především v tehdejších jazzrockových fúzích typu Andrštova „Energitu“ a zakrátko se vypracoval v nejlepšího kytaristu v okolí, disponujícího navíc perfektním, tehdy hodně frčícím hlasem - chraplákem typu Roda Stewarta. Mimi tloukl v dechovce do malého bubínku, doma ale už po kusech skládal soupravu, na níž pilně cvičil. Romča, aby zvládl hru v basovém klíči, promyšleně zvolil v dechovce pozoun, dřel však především na baskytaru, jejíž krk, nakreslený na pijáku mu Karel vysvětloval nejraději při nudných školních hodinách.

U tohoto jeho prvního nástroje se nemohu nezastavit, nevím, kde jej tehdy sebral, ale byl to jeden z těch kouzelných nástrojů, který původní majitel povrchově upravil, zřejmě veden snahou dosáhnout lesku Boney M nebo Abby tak, že korpus nešťastné baskytary natřel lepidlem a posypal v hmoždíři roztlučenými vánočními baňkami (!!).

Na Karlovu první kytaru si nepamatuji, poznal jsem ho, až když si bůhvíkde opatřil nádhernou starou elektrofonickou dvanáctku značky Framus, která hrála jak víno. Bohužel se jí později začal tahem dvanácti strun ohýbat její krásný, v řezu trojúhelníkový, krk, tak z ní Karel nejdřív udělal šestku a nakonec, když přišly „diamantky“, prodal. Dalibor zůstal zpočátku i v bigbítu věrný své jazz-trumpetě, až později si opatřil staré strašlivé varhany „Weltmeister“, na něž vrzal až do poloviny 80. let, než jsme mu koupili Korg-Poly 800. Jinak kluci, jako každý začínající rocker u nás, drtili kytarami k velké radosti svých předků rodinná gramorádia, až později přišly ke slovu zesilovače Tesla MUSIC 50 nebo 70 s pověstným magickým zeleným okem, které se správnému kytaristovi na počátku jeho produkce seplo a zůstalo tak až do konce. První zkušebnou, do níž jsme se pak občas vraceli, se staly přívětivé prostory dnes už polorozpadlého Kulturního domu v Kopřivné, kde nicméně však bylo snad i v létě „pod nulou“.

Zde jsem je také v uvedené sestavě slyšel při patrně jejich prvním veřejném vystoupení, byla to snad nějaká myslivecká zábava, při níž preludoval tehdy nejúspěšnější band na Hanušovicku, Závodní orchestr Moravolen, později zvaný Metronom, a ten jim poskytl prostor. Bylo to asi koncem roku 1977 a všechno osazenstvo bylo hotové z toho, jak to těm „rybízům“(měli kolem 15-16 let) hraje. Mě osobně se moc nelíbil příliš „středoproudý“ výběr repertoáru, ale jako taktéž začínající hudebník jsem musel ocenit jejich řemeslo a vyhranost.

Pak do kapely přibyly dvě zpěvačky, Marcela Kubíčková a Anča Buriánová, dále pak kytarista střídající trubku Luboš Liver dojíždějící až z Hrabišína. Nevím, jaké tehdy měli kluci umělecké záměry, snad si mysleli, že by jinak neprošli přehrávkami (povinnými kvalifikačními zkouškami opravňujícími k veřejnému vystupování za honorář – pozn. pro mladé čtenáře), ale původně bigbítová kapela se začala vyvíjet v malý taneční orchestr s dechovou sekcí a dvěma zpěvačkami. Tehdy také vznikl název „OMIKRON“, tehdy a pak ještě dlouho psaný s „K“, který snad navrhla některá z holek, opravdu nevím, kdo jej vyslovil první. V roce 1978 kapela úspěšně prošla prvními přehrávkami a mohla začít veřejně hrát. Od tohoto momentu se tedy odvíjí letošní dvacáté výročí. Když zanedlouho odešel Luboš Liver na vojnu a já dostal nabídku na jeho místo druhého kytaristy, přišel jsem do společenství vzhledem k věku a době sice výborných hráčů, nicméně snad trochu bezradných nad svým dalším hudebním směřováním. Jejich repertoár tvořily pro mě „zoufale měkké“ hity Suzi Quatro, Creedance, Drupiho, Olympicu, ale naštěstí už také několik původních Karlových skladeb.